Historie rodiny Ringhofferů začala v Čechách před více jak dvěma sty lety. V roce 1769 přišel ze šoproňského komitátu do Prahy mědikovecký mistr František Ringhoffer. O pět let později dosáhl mistrovského glejtu a byl přijat do pražského cechu.
Na rohu Platnéřské ulice a Mariánského náměstí v Praze si otevřel dílnu na výrobu pivovarnických pánví a zařízení pro lihovary. Jeho syn Josef pak zřídil v obci Kamenici jižně od Prahy hamr, později převzal otcovu pražskou živnost, rozšířil výrobu o nové prostory a vytvořil tak podmínky pro svého potomka Františka, který přestěhoval mědikoveckou výrobu do Mariánské, dnešní Opletalovy ulice.
Mladý František Ringhoffer patřil k moderním a podnikavým mužům poloviny 19. století. Hodně cestoval, sbíral zkušenosti a nakonec vsadil na rozvoj železnice. V roce 1852 koupil na Smíchově pozemky a vybudoval zde základy pozdějších slavných Ringhofferových závodů, které byly po celém světě známé výrobou luxusních salonních železničních vozů. Jeho tři vnukové - František, Alfred a Hanuš pak přivedly Ringhofferovy závody až do podoby koncernu, do kterého byly včleněny i závody v Kopřivnici, Studénce a České Lípě.
Kromě prosperujícího strojírenského podniku však František Ringhoffer směroval svoje aktivity i na venkov, do kraje, který objevil již jeho otec - do okolí Kamenice, na Velkopopovicko a do Štiřína. Do míst, která si o mnoho let později oblíbil i rodák z Hrusic, malíř a spisovatel Josef Lada. Oba, jak baron Ringhoffer, tak Lada, proslavili svůj zamilovaný kraj po celém světě.
Rozsáhlé území sahající od Dolní Lomnice přes Velké Popovice, Štiřín a Kamenici až ke Kostelci u Křížků. V tomto kraji lesů, rybníků, luk a úhledných vesnic realizoval baron František Ringhoffer své hospodářské, společenské i kulturní záměry. Jeho podíl na spoluutváření krajiny se projevil nejen založením Velkopopovického pivovaru, rekonstrukcí zámku ve Štiříně, opravou cest a péčí o historické památky, ale i zájmem o lidské osudy a celkovou prosperitu regionu.
Kvalitu zdejších vydatných podzemních pramenů objevil František Ringhoffer ještě před založením Velkopopovického pivovaru. Vodu z Mariánské studánky v Kamenici si dokonce nechával posílat i do svého sídla na Smíchově. Později se deset lesních pramenů stalo zásobárnou nejkvalitnější vody pro výrobu skvělého Velkopopovického Kozla. Spolu s tradičními recepturami, vynikajícím sladem a chmelem je zdejší voda jednou ze záruk prvotřídní chuti piva, které má pevné místo na domácím i zahraničních trzích.
Na rohu Platnéřské ulice a Mariánského náměstí v Praze si otevřel dílnu na výrobu pivovarnických pánví a zařízení pro lihovary. Jeho syn Josef pak zřídil v obci Kamenici jižně od Prahy hamr, později převzal otcovu pražskou živnost, rozšířil výrobu o nové prostory a vytvořil tak podmínky pro svého potomka Františka, který přestěhoval mědikoveckou výrobu do Mariánské, dnešní Opletalovy ulice.
Mladý František Ringhoffer patřil k moderním a podnikavým mužům poloviny 19. století. Hodně cestoval, sbíral zkušenosti a nakonec vsadil na rozvoj železnice. V roce 1852 koupil na Smíchově pozemky a vybudoval zde základy pozdějších slavných Ringhofferových závodů, které byly po celém světě známé výrobou luxusních salonních železničních vozů. Jeho tři vnukové - František, Alfred a Hanuš pak přivedly Ringhofferovy závody až do podoby koncernu, do kterého byly včleněny i závody v Kopřivnici, Studénce a České Lípě.
Kromě prosperujícího strojírenského podniku však František Ringhoffer směroval svoje aktivity i na venkov, do kraje, který objevil již jeho otec - do okolí Kamenice, na Velkopopovicko a do Štiřína. Do míst, která si o mnoho let později oblíbil i rodák z Hrusic, malíř a spisovatel Josef Lada. Oba, jak baron Ringhoffer, tak Lada, proslavili svůj zamilovaný kraj po celém světě.
Rozsáhlé území sahající od Dolní Lomnice přes Velké Popovice, Štiřín a Kamenici až ke Kostelci u Křížků. V tomto kraji lesů, rybníků, luk a úhledných vesnic realizoval baron František Ringhoffer své hospodářské, společenské i kulturní záměry. Jeho podíl na spoluutváření krajiny se projevil nejen založením Velkopopovického pivovaru, rekonstrukcí zámku ve Štiříně, opravou cest a péčí o historické památky, ale i zájmem o lidské osudy a celkovou prosperitu regionu.
Kvalitu zdejších vydatných podzemních pramenů objevil František Ringhoffer ještě před založením Velkopopovického pivovaru. Vodu z Mariánské studánky v Kamenici si dokonce nechával posílat i do svého sídla na Smíchově. Později se deset lesních pramenů stalo zásobárnou nejkvalitnější vody pro výrobu skvělého Velkopopovického Kozla. Spolu s tradičními recepturami, vynikajícím sladem a chmelem je zdejší voda jednou ze záruk prvotřídní chuti piva, které má pevné místo na domácím i zahraničních trzích.
Zámek ve Štiříně.
Kdysi, na počátku 15. století, zde stávala středověká tvrz, kterou vlastnili střídavě arcibiskupové a šlechtické rody. V době, kdy zde sídlil rod Salm-Reifferscheidů, došlo k přestavbě tvrze na jednopatrový, trojkřídlý zámek. V letech 1900 - 1905, už za Ringhofferů, získal zámek prakticky dnešní podobu. Od roku 1995, kdy patří ministerstvu zahraničí, byl znovu velmi citlivě a náročně zrekonstruován a dnes funguje jako exkluzivní hotel. Ze zámeckého parku se stalo nádherné devítijamkové golfové hřiště, zázemí hráčům poskytuje "Dům ATIS", nachází se zde i restaurace, kde se určitě můžeme zastavit a občerstvit se, aniž bychom vyčerpali svoji peněženku. Na památku barona Ringhoffera zde byl také před dvěma lety vysazen a pamětní deskou opatřen vzácný keř - Kolkwitzie amabilis ( kolkvicie krásná ).
Obec Kamenice
Už v roce 1890 zde založili Ringhofferové hamry. V bývalém mlýně, který přestavěli na mědikoveckou dílnu, se začala psát historie úspěchu Ringhofferů - podnikatelů.
Ve středověku byla Kamenice vladyckým zbožím s tvrzí, která stála na místě dnešního kamenického zámku. Založení tvrze samotné není historicky doloženo. Jako první z majitelů tvrze se připomíná r. 1266 vladyka Ratmír z Kamenice. Z 11. století pocházejí doklady o rodu Ťepťoviců z Těptína. V 15. století náležela kamenická tvrz obci Novému Městu pražskému a až do roku 1763 se zde vystřídalo více majitelů, mezi jinými
Lobkovicové
, Pavel Michna z Vacínova, Arnošt z Valdštejna a další. Od roku 1763 se Kamenice téměř na sto let stala oblíbeným letním sídlem pražských biskupů, kteří upravili panské sídlo do podoby zámku. Od roku 1820 začal na Kamenicku hospodařit rod
Ringhofferů
, který zde zřídil ve starém mlýně měděný hamr. Tento krok byl počátkem velkých změn, ke kterým v celé oblasti následně došlo a které do krajiny, až dosud převážně zemědělské, přinesly nový výrobní a průmyslový ruch. V roce 1860 zakoupil pražský průmyslník František Ringhoffer kamenický zámek, který nechal další majitel z rodiny Ringhofferů, baron František Ringhoffer, v létech 1875 - 1880 přestavět podle návrhu architekta
J. Stibrala
v reprezentativní sídlo ve stylu novoanglické gotiky. Okolní krajina počala být postupně přetvářena ve velký lesopark.
V roce 1870 koupil František Ringhoffer i štiřínský zámek, jenž pak byl v letech 1900 - 1905 rekonstruován opět podle návrhu architekta J. Stibrala do dnešní podoby. Okolní park byl rozšířen v přírodně krajinářském stylu až na 12 hektarů, jehož součastí byly i rozsáhlé skleníky. Ke štiřínskému zámku patřil lihovar, pivovar, ovčín a cihelna.
Do r. 1890 se rozšířil ve zdejším kraji majetek rodiny Ringhofferů o Kamenici, Štiřín, Kostelec u Křížku, Velké Popovice a Lojovice až na 2 950 hektarů.
Do r. 1890 se rozšířil ve zdejším kraji majetek rodiny Ringhofferů o Kamenici, Štiřín, Kostelec u Křížku, Velké Popovice a Lojovice až na 2 950 hektarů.
Hrobka rodiny Ringhofferů.
Místo posledního odpočinku členů rodiny Ringhofferů. Na Zaječím vrchu nad Kamenicí stojí rodinná hrobka. Je spojena stromořadím s areálem zámku Kamenice. Areál je ohraničen zachovalou kamennou zdí, vstup do areálu tvoří kovaná vrata vsazená mezi dva hranolové pilíře zakončené kamennými kříži. Samotná hrobka je tvořena půlkruhovou zdí s kovanými mísami, uprostřed je socha ukřižovaného Krista od J. V. Myslbeka (dostal za ni zlatou medaili v roce 1892 na Pařížském salónu). V dolní části hrobky je obdélná kovová deska s rodovým znakem Ringhofferů. Malý monument velkým mužům. Vzpomeneme zde nejen podnikatelských úspěchů a zdatnosti několika generací rodiny, ale i celé řady činů, díky nimž v roce 1873 získal František Ringhoffer od rakouského císaře Františka Josefa II. dědičný šlechtický titul baron.
Ukřižovaný (Josef Václav Myslbek)
Pracoval na něm přes deset let. Když toto dílo spatřil r. 1892 na pařížské výstavě August Rodin, prohlásil, že „nikdo na světě nevytvořil Krista lepšího“.
O tom, jak daleko byl Myslbek schopen jít za uměleckou pravdou, jak podrobná studia podstoupil, zachoval vzpomínku prof. J. Hlava, někdejší ředitel Patologického ústavu v pražských Kateřinkách. Jako vůbec jediný ze sochařů přišel Myslbek za prof. Hlavou s prosbou, aby si mohl v pitevně ověřit způsob ukřižování. Zajímal ho především technický problém přibití rukou ukřižovaného. Hlava ve svých vzpomínkách líčí, jak si Myslbek přinesl kované hřeby a dal si postavit desku z fošen. „Chtěl těmi hřeby probít dlaně mrtvoly. Upozornil jsem ho, že se takto připevněné tělo neudrží. Ruce je nutno probít až za zápěstním vazem, neboť dlaň má pouze podélné šlachy, které váze těla neodolají. Vše marně, Myslbek trval na svém. Probili dlaně dle jeho návodu. Druhý den ráno ale visel nebožtík hlavou až k zemi, zavěšen pouze za nohy…“ Ačkoli prof. Hlava sochaři přesně vysvětlil, jak se kdysi ukřižovávalo, Myslbek historickou pravdu ve jménu své pravdy umělecké posléze beztak odmítl. Nemohl přijmout skutečnost, že by ukřižování podle reality, za zápěstím, způsobilo neestetické svěšení dlaní. V tomto směru přijal stejné řešení jako většina ostatních sochařů i malířů.
O tom, jak daleko byl Myslbek schopen jít za uměleckou pravdou, jak podrobná studia podstoupil, zachoval vzpomínku prof. J. Hlava, někdejší ředitel Patologického ústavu v pražských Kateřinkách. Jako vůbec jediný ze sochařů přišel Myslbek za prof. Hlavou s prosbou, aby si mohl v pitevně ověřit způsob ukřižování. Zajímal ho především technický problém přibití rukou ukřižovaného. Hlava ve svých vzpomínkách líčí, jak si Myslbek přinesl kované hřeby a dal si postavit desku z fošen. „Chtěl těmi hřeby probít dlaně mrtvoly. Upozornil jsem ho, že se takto připevněné tělo neudrží. Ruce je nutno probít až za zápěstním vazem, neboť dlaň má pouze podélné šlachy, které váze těla neodolají. Vše marně, Myslbek trval na svém. Probili dlaně dle jeho návodu. Druhý den ráno ale visel nebožtík hlavou až k zemi, zavěšen pouze za nohy…“ Ačkoli prof. Hlava sochaři přesně vysvětlil, jak se kdysi ukřižovávalo, Myslbek historickou pravdu ve jménu své pravdy umělecké posléze beztak odmítl. Nemohl přijmout skutečnost, že by ukřižování podle reality, za zápěstím, způsobilo neestetické svěšení dlaní. V tomto směru přijal stejné řešení jako většina ostatních sochařů i malířů.
Fotogalerii naleznete
.
Žádné komentáře:
Okomentovat